Jsme první generace, která je tu opravdu doma

S hejtmanem Libereckého kraje Martinem Půtou si časopis Véčko mimo jiné povídal o povodni v roce 2010, kdy byl starostou hodně postiženého Hrádku nad Nisou. Sedíme na balkoně krajského úřadu a pere do nás sluníčko. Odměřená půlhodina na rozhovor rychle uteče, za dveřmi už přešlapují další „schůzky s hejtmanem“. O tři dny později se na Frýdlantsko valí velká voda. Je sobota a Martin Půta ji tráví dílem ve Frýdlantu a dílem na povodňové komisi v Liberci. V dešti vzpomínám na jeho odpověď: „Hejtmanská práce je skvělá v tom, že člověk řeší velkou šíři věcí a má možnost potkat spoustu lidí. Je to prostě zajímavá práce.“

16. 07. 2020 Text Véčko / Jana Patková
Foto Véčko / Jan Škvára, archiv hejtmana

ZŮSTALI JSME NA TO SAMI

Během povodní v roce 2010 jste byl starostou Hrádku nad Nisou. Jako hejtman kraje zažíváte současnou koronavirovou krizi. Mohl byste srovnat tyto dvě události z pozice muže, který byl v obou případech na velícím místě a organizoval pomoc?
Povodeň byla do jisté míry jednodušší, jelikož se jednalo o krátkodobý problém, který byl časově ohraničený. Už od sobotního večera bylo jasné, že voda opadne a bude pouze potřeba postarat se o odstranění škod. Naopak u pandemie jsme téměř měsíc byli v nejasné situaci. Vůbec jsme nevěděli, jak dlouho bude krize trvat a jaké budou její dopady.

Které okamžiky vám z těchto událostí utkvěly v hlavě?
Na povodních bylo nejhorší nedělní ráno, už svítilo sluníčko, bylo teplo a já jsem projížděl městem. Všechna voda už byla pryč a v tu chvíli jsem si naplno uvědomil rozsah celého problému. Spousta domů byla poškozena a někteří lidé ani nevěděli, kde budou v neděli večer spát. Z koronavirové krize mi v paměti zůstává okamžik z jedné videokonference, na které jsme se dozvěděli, že ještě několik dalších dnů si budeme muset vystačit s různými provizorii a zbytkem ochranných pomůcek, které jsme v tu chvíli měli. To byl okamžik nepříjemného prozření, že na to zůstaneme sami.

Nejspíš nejen já jsem byla pyšná na Liberecký kraj, který přišel s nápadem na výrobu nanoroušek. Kde měl tento projekt počátek a jak to s ním vypadá v současné době?
Ještě před vyhlášením nouzového stavu začali hned na dvou fakultách TUL vymýšlet, jak by mohli stroje, které jsou určeny pro výzkum, využít pro nouzovou výrobu. Dozvěděl jsem se to a spojil jsem se s profesorem Lukášem. Musím ocenit i stručnou, přesnou a rychlou domluvu s panem rektorem. Díky firmám, které se do projektu zapojily, jsme poté mohli udělat jakousi provizorní továrnu. Sehnali jsme ještě další firmy a dílny, které z toho materiálu nejdřív šily roušky a poté se přešlo na nanofiltry, které se do roušek vkládaly. Díky tomu se vyrobilo přes dva miliony nanofiltrů. I proto jsme měli jako kraj možnost dát lidem v terénu ochranné pomůcky se skutečnou ochranou proti virům. S tím nám pomohli obce a jejich starostové, kteří nejlépe věděli, kdo tyto ochranné pomůcky nejvíc potřebuje, a distribuovali je na svém území. Momentálně tyto nanofiltry vyrábí firma CUBO v Turnově už jako normální produkt. Za kraj jsme jich objednali milion a půl, abychom je měli na skladě, a věřím, že si nějaké místo těch čínských vlaků a letadel objedná i vláda.

Se symbolem úspěšného boje s koronavirem - nanorouškou, která byla vyvinuta a začala se vyrábět v Libereckém kraji na TUL

Se symbolem úspěšného boje s koronavirem - nanorouškou, která byla vyvinuta a začala se vyrábět v Libereckém kraji na TUL

Měl jste strach sám o sebe a o své blízké?
Kdyby přišel opravdu černý scénář, bylo by pouze otázkou času, kdy bych se nakazil. Doma jsme se snažili dodržovat opatření opravdu důsledně, především ze začátku. Když jsem přišel domů, vždy jsem se šel vysprchovat, vydezinfikovat a všechny ty další věci. Pak se ukazovalo, že scénář je méně dramatický než na začátku. Řekli jsme si, že kdybych měl covid, tak ho nejspíš doma nějak přežijeme všichni a prostě budeme muset vydržet.


BÝT PŘEDSEDOU KRAJSKÉHO NÁRODNÍHO VÝBORU JSEM NETOUŽIL

Čím jste chtěl být jako kluk? Povolání hejtman asi na žebříčku klukovských snů nenajdeme…
V době svého mládí bych musel chtít být předsedou krajského národního výboru, po tom jsem tedy netoužil. Měl  jsem asi všechny fáze — přes popeláře až k americkému kosmonautovi. Na základní škole jsem pořád maloval kosmonauta s americkou vlajkou, protože tenkrát i v naší televizi občas ukazovali Apollo, cesty na Měsíc a různé podobné věci.

Co bylo určující pro vaše názory, pro váš pohled na svět?
Asi gympl. Ještě tak v sedmé třídě jsem byl pionýr zmasírovaný tím, co si máme myslet. Měli jsme hezkou pionýrskou organizaci, která se jmenovala Vlci. Náš skvělý vedoucí s námi jezdil na výlety. Na gymnáziu jsem měl štěstí na učitelku ruštiny, paní profesorku Smetánkovou, která nás v rámci výuky donutila objednat si sovětské časopisy. Na první pohled to zní šíleně, ale tam už byla perestrojka. O okupaci Československa v roce 1968 psali úplně jinak než u nás. Při občance jsem pak pečlivě vybíral aktuality právě ze sovětského tisku, z toho mám pár veselých historek.

Tuším u vás velký zájem o historii, nechtěl jste ji studovat?
Já jsem chtěl v roce 1989 studovat žurnalistiku, ale věděl jsem, že se tam nemůžu dostat. Šel jsem tedy na Vysokou školu dopravy a spojů do Žiliny. Vydržel jsem tam ale jenom první rok. Nejdřív byla revoluce a pak jsem si řekl, že vlastně nevím, proč na té škole jsem. Následoval rok a půl vojny, to byla taky zajímavá škola. Historie mě ale opravdu zajímala, vždycky jsem o ní rád četl. Čím jsem starší, tím víc mě zajímají dějiny našeho regionu, německá historie, válka… S  tchánem vedeme debaty o polské historii. Polákům vždycky říkám, že udělali dobře, že se bránili a bojovali, byť v nerovném boji. My jsme měli jít v roce 1938 taky do boje. Armáda se nebuduje proto, aby opustila pevnosti bez boje. Národ nedrží pohromadě jen jazyk a kultura, ale také společné úsilí o samostatnost a svobodu.

Setkání na Trojmezí při příležitosti rozšíření Evropské unie 1. 5. 2004

Setkání na Trojmezí při příležitosti rozšíření Evropské unie 1. 5. 2004

Žijeme v oblasti, kde se kříží vlivy nejen polské, ale ještě více německé. Německé osídlení a následný odsun je pro mnoho lidí stále citlivé téma. I pro vás?
Německá historie k našemu městu patří. Jsem rád, že žiji v době, kdy o tom můžu mluvit bez předsudků. Myslím si, že moje generace je první, která si může dovolit mít odstup. Moji prarodiče, kteří zažili válku, ho mít nemohli, rodiče taky ne. Při povodni v roce 2010 jsem si uvědomil, jak velkou máme nevýhodu. Když nastane povodeň ve středních Čechách, všichni vědí, kde byla voda při minulých povodních. V každé vesnici je třetina rodin, které zde žijí už desátou generaci. Kdežto v Hrádku nad Nisou nikdo neměl zkušenost z doby před válkou. Chybělo obecné povědomí o historických povodních. I vztah ke svému domovu tím mají lidé trochu jiný.

Ale já si myslím, že naše generace už to tady začíná pomalu zabydlovat.
Já si také myslím, že jsme první generace, která to tady má „doma“.

Kde má vaše rodina vlastně kořeny? Pocházíte z Hrádku nad Nisou?
Moji prarodiče z jedné i z druhé strany sem přišli až po roce 1948.

Je pro vás místo, kde žijete, důležité? Umíte si představit, že byste se přestěhoval třeba do Liberce?
Já jsem už relativně starý, už se nikam stěhovat nechci. Nikdy jsem ani nepřemýšlel, že bych se odstěhoval do Liberce. Liberec mám rád a myslím si, že je to moc pěkné město, ale spokojený jsem doma v Hrádku.

Která místa v našem okolí jsou vám milá, která rád navštěvujete? 
Mám rád Žitavu, to je v Čechách mimořádně nedoceněná lokalita, turistickými cíli je srovnatelná s Kutnou Horou. Taky mám rád ten náš kout Lužických hor.

Tam to není moc turistické, že?
Není. Když jdete v neděli na Popovku, potkáte víc Němců než Čechů. Oni to mají na těch svých starých mapách ještě z předválky jako součást turistických stezek.

Jací jsou podle vás Němci a Poláci sousedé, a jak naopak vnímají oni nás?
Jsou to dobří sousedé. Samozřejmě, s každým máme rozdílný názor na určité věci, ale zatím to na trojzemí funguje dobře. Umíme spolu mluvit i v situacích, kdy máme rozdílné názory, a to je nejdůležitější.

S kým je ta domluva snazší?
Musím říct, že za těch osmnáct let, které si osobně pamatuji, jsme naučili německé kolegy, aby byli trochu víc kreativnější než bývávali. Teď už jsou nakažení českou kreativitou, někdy až překvapivě. S Poláky se vzájemné vztahy navazují rychleji a o trochu lépe, ale někdy je složitější je dostat k poslední fázi dohody. Ale i to už funguje lépe než dřív.

V roli tatínka

V roli tatínka

Vaše žena je Polka. Umíte polsky?
Polsky mluvím docela dobře. Naše děti umí lépe česky, protože chodí do české školy, ale polsky mluví líp než já. Když jsme někde v Polsku, umějí ihned přepnout do polštiny. Německy se domluvím v úplně základních věcech, ale rozumím dobře, mám to už naposlouchané.

Když máte část rodiny polskou, pomlouváte někdy společně Němce?
Já mám Němce docela rád. Čím oni si prošli po válce… První a poslední oběti války byli Němci. Část toho národa to dramaticky odnesla a nemohla si vybrat.

Na vašem facebookovém profilu se kromě krajských záležitostí často objevuje také vaše zahrádka. Jste zahrádkář?
To nejsem. Když mi bylo tak patnáct, neměl jsem tyhle povinnosti rád, často mě do nich nutil můj táta a já jeho zálibu v zahradničení nechápal. Čím jsem starší, tím víc uznávám a vidím, že jsem se k té zahradě taky postupem času propracoval. Je to vlastně takový můj druh odpočinku. Ke štěstí mi stačí, když se můžu plácnout na zahradě a ráno si tam vypít kafe.

Když nestíháte nic jiného, je to pro vás nejdostupnější relaxace?
Ano. Když se člověk o zahradu nestará, tak pustne. I když se člověku po práci nechce, zahrada ho nutí vzít sekačku, posekat, vytrhat plevel nebo třeba vypěstovat jahody — i když jich doma sníme násobek toho, co vypěstuji.

Jaká vás baví dovolená?
Pojedeme téměř na dva týdny do Chorvatska, jako každý rok. Občas cestujeme i po Polsku a o letošních prázdninách plánujeme i víkend v jižních Čechách.


PŘI PRVNÍ PŘÍLEŽITOSTI ZDRHNU

Jste demokratický politik. Vychovávali vás k demokracii rodiče, nebo jste se jí „naučil cestou“?
Táta byl v KSČ, kvůli práci musel. Naši zažili rok 1968, táta na vojně. Asi to pro ně bylo celoživotní trauma, že to dopadlo vlastně blbě. Moje máma se vždycky bála, když jsem šel na nějakou demonstraci, že mě zavřou, tak jsem jí o tom raději neříkal. Četl jsem knížky, které měl doma můj děda a které asi nebyly na seznamu oficiální literatury. Pamatuji si, že jsem doma našel Palachovu fotku a úporně jsem se ptal, kdo to je. Neřekli mi to. Takže jsem si k demokratickému smýšlení přišel asi tak trochu sám.

S rodiči a starší sestrou ukrytý hluboko v kočárku, Hrádek nad Nisou 1971

S rodiči a starší sestrou ukrytý hluboko v kočárku, Hrádek nad Nisou 1971

Já jsem rodičům osmašedesátý záviděla. V osmdesátých letech jsem měla pocit, že tohle už bude do nekonečna.
Já také. Nevěřil jsem, že se to v dohledné době zlomí. Říkal jsem si, že odmaturuji, dostanu se na nějakou školu, a při první příležitosti zdrhnu.

Kolik je teď vašim dcerám?
Patnáct, čtrnáct a třetí bude pět.

Stalo se vám, že jste jim něco ze světa kolem nás nedokázal vysvětlit?
Ony se narodily, když už jsem byl na radnici, takže s politikou žijí odjakživa. Jde kolem nich. Vidím, že si tvoří názory, ale myslím, že na děti se nemá nijak tlačit.

Souzní s vámi?
Myslím si, doufám, že věci vidí hodně podobně. Patnáct let, to je období vzdoru. Když mně bylo patnáct, jako vrchol vzdoru jsem si u strejdy, který byl velitelem pohraniční stráže v Aši, pouštěl Svobodnou Evropu. Takže si dovedu představit, že budou mít na spoustu věcí jiné názory. Až časem mladí pochopí, že ne všechno se dá udělat hned a najednou.

Vy jste byl ale také docela mladý, když jste poprvé usedl za starostovský stůl…
To je pravda, taky jsem byl zpočátku docela revoluční typ. Ale pak jsem pochopil, že nejlepší je postupný vývoj. Lidé musí vaše myšlenky a vize přijmout. Když je nepřijmou, dlouhodobě je neprosadíte.

Udělal byste dnes něco jinak?
První dva roky po volbách jsme byli na městě zbytečně agresivní, to byla jedna velká hádka o každou věc. Občas se každý nechá vytočit, i já.

Umíte přiznat chybu?
To je v politice nutné. Spor si v politice nesmíte brát osobně, což je někdy těžké.

Dokážete oddělit pracovní a osobní spor? 
Úplně ne. Nezastávám to, že se politici před vstupem do parlamentu poplácávají po rameni a pak spolu až nepřátelsky debatují. Lidé vidí jen tu debatu a na společnost to působí špatně.

Na popovodňovém koncertě Díky vám jsme nad vodou v Hrádku nad Nisou v roce 2010

Na popovodňovém koncertě Díky vám jsme nad vodou v Hrádku nad Nisou v roce 2010

Ve veřejné službě už se pohybujete opravdu dlouho. Umíte si striktně oddělit, kdy je čas pro práci a kdy pro rodinu? Dokážete třeba v neděli při rodinném obědě nekontrolovat v mobilu stoupající hladiny řek?
To úplně nedokážu. Snažím se, ale nejsem ten typ. Práce je prostě součást mého života. Když je potřeba něco řešit, tak telefonuji a vyřizuji emaily i v neděli.

Tak vám to doma asi zatím prochází.
Zatím ano, už si na to zvykli. A teď už je to lepší. Když jsem byl na městě, tak jsem o víkendu fotil i díry v chodníku, to moje dcery nenáviděly. To už dělám míň. Ale občas, když jedu autem a něco vidím, tak telefonuji panu náměstkovi a řediteli krajských silnic.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?
Mít skupinu lidí, se kterou jsem v jistém vnitřním bezpečí. Asi se to dá spojit se slovem domov. Že člověk ví, že někde má pořád dveře, které může otevřít.

A domov je rodina?
Domov je hlavně rodina, ale i další lidi z různých etap života, od kterých přichází pochopení.


…I KDYŽ VÍM, ŽE JSEM TO NEUDĚLAL

Kdysi jste mi řekl, že poprvé jste na starostu kandidoval proto, že jste nebyl spokojený s tím, jak to vedli vaši předchůdci. Byl jste velmi úspěšný starosta, nestýská se vám po této práci?
Někdy trochu ano, je taková přehlednější. Víte, kdo je kdo — to je na úrovni krajské politiky trochu složitější, častokrát se v lidech spletete, protože je neznáte dlouho a vidíte jenom nějaký obraz, který ve vás někdo vytvoří. Někdy s povzdechem říkám: „zlatej Hrádek“. Na druhou stranu si říkám, že dvakrát se do stejné řeky vstoupit nedá.

Ve vaší pozici, kdy máte docela velkou moc, přátele spíš ztrácíte nebo získáváte?
Člověk samozřejmě získává spoustu známých, ale ta kategorie mezi známými a přáteli se vždy trochu liší. Proto jsem rád, že v pondělí večer, když to stíhám, můžu pořád dojít do stejného okruhu lidí, kteří spolu už dlouho chodí do hospody, a pořád mě mezi sebe berou.

Nedávno jste byl zproštěn obžaloby v kauze, která se táhla pět a půl roku. Jaké to bylo žít s dehonestující nálepkou obžalovaného?
Není to úplně jednoduchá situace. Když v politice dochází argumenty, většinou se jako první použije tato nálepka. Jedna politická síla v Liberci neměla jiný politický program než toto nálepkování, před krajskými volbami jsem byl dokonce označen za největší problém kraje… Samozřejmě, rozsudek je jistá úleva. Člověk si to sám v sobě potvrdí, protože během těch let už jsem si párkrát říkal, jestli nejsem blázen já, i když vím, že jsem to neudělal. Jsem za osvobozující rozsudek rád, i když teď si zase můžu přečíst o tom, jak jsem si koupil soudce a všechny možné ostatní věci. Co k tomu říct…

To bylo z politické strany. Jak ale člověk řekne svému dítěti: „jsem obžalovaný“?
Tohle je samozřejmě nepříjemné. Holky byly první, komu jsem psal. Pamatuji si takovou situaci hned z listopadu 2015, kdy doma obě brečely a nechtěly mi říct proč. Vím, že to párkrát dostaly ve škole sežrat.

Na Svatojánské pouti v Proseči pod Ještědem v roce 2018

Na Svatojánské pouti v Proseči pod Ještědem v roce 2018

Uměl byste říci, proč celá ta kauza vlastně vznikla?
Já si myslím, že se tam sečetly dvě věci. Trochu naivně jsem vystrčil hlavu z malého kraje do nejvyšších pater české politiky. Jistá nechuť toho prostředí, aby jim do toho někdo mluvil, se sečetla s tím, že někteří na kraji byli zvyklí, jak to dlouhé roky fungovalo. Pak se jim tato kauza hodila. To, že jsem se do ní dostal až ve velice pozdní fázi, je pro mě indicie, že rozhodně nešlo o výsledek práce vyšetřovatelů, ale spíše nějakých lidí zvenku.

Ovlivnilo vás to při dalším rozhodování?
Dávám si větší pozor na lidi, to jednoznačně. Fakt, že se lidi znají s hejtmanem – nebo i se starostou – někdy používají jako argument k vyjednávání.

Co považujete za své největší „krajské“ úspěchy?
Radost mám třeba z hospice. Že se vůbec podařilo projekt, o němž jsem na začátku měl pochybnosti, dokončit. A hlavně, že skvěle funguje, což je samozřejmě zásluha především paní ředitelky Janouškové a jejího týmu. Kraj se zachoval tak, jak měl. Když bylo potřeba, tak pomohl, ale zároveň nepřekážel v aktivitě lidem, kteří ten projekt vymysleli. Podobnou radost mám z projektu nemocnice. Nějakým způsobem se hrne dopředu, a jednoho dne ten nový pavilon v Liberci stát bude. Všichni ho potřebují — od doktorů přes pacienty. Za největší úspěch ale považuji, že do téhle práce chodím pořád rád.

Jak vypadá jeden váš hejtmanský den, například včerejší? Co jste dělal?
Včera ráno jsem byl u pana starosty v Bílém Kostele, u kterého se občas zastavím na kafe. Představuje pro mě takovou kotvu k nejmenší vesnici, když poslouchám, co zrovna řeší za problémy. Pak jsem jel do Nového Oldřichova, kde jsem měl schůzku se starosty z Novoborska. Řešili jsme společná témata, silnice a podobné věci. A poté jsem měl tedy trochu jiný den, protože jsem byl v Praze. Nejdřív na tiskovce Starostů (STAN) ve Sněmovně, kde jsem říkal, že rada Libereckého kraje schválila návrh kompenzačního zákona pro kraje v rámci poklesu daňových příjmů. V Praze jsem ještě stihl podpořit demonstraci starostů za příjmy obcí. To mělo velký úspěch, ve Sněmovně nakonec pro tento zákon hlasovali všichni, zdržel se pouze pan premiér. Pak jsem jel na dozorčí radu do liberecké nemocnice a na setkání vedoucích pracovníků nemocnice.

Jste hodně vytížený. Máte alespoň osobního řidiče, nebo řídíte sám?
Během covidu jsem nechtěl jezdit s řidiči, abych někoho nenakazil. Ale jinak ano, třeba když jedu do Prahy, tak s řidičem. Cestou telefonuji, čtu podklady a odpovídám na emaily. Ale ráno do práce jezdím sám, odpočívám tak.

Po té nové silnici, o kterou jste se zasloužil? Říká se jí „Půtova dálnice“.
Ne, ne, to je spíš Faltusova než Půtova dálnice, já ji zdědil a snažil se o její dokončení. Já jezdím po té nejvíc rozbité silnici spodem podle vody z Hrádku přes Chotyni a Bílý Kostel. Když mi někde nadávají, kdy tu silnici opravím, odpovídám, že až nebudu hejtman. Každé ráno mi ty díry totiž připomenou, že máme ještě hodně co dělat a že podobných silnic je v kraji více než tahle jedna.

Martin Půta
(1971)

Od roku 2012 je hejtmanem Libereckého kraje. Do veřejného dění vstoupil v roce 2002, kdy se po překvapivém vítězství sdružení nezávislých kandidátů Hrádek potřebuje změny! stal zastupitelem města Hrádek nad Nisou, později (asi o 20 minut) stanul v jeho čele jako starosta. Byl zakládajícím členem hnutí Starostové pro Liberecký kraj v roce 2008 (SLK). Vystudoval Gymnázium F. X. Šaldy v Liberci a bakalářské studium oboru veřejná správa na Metropolitní univerzitě v Praze. Žije v Hrádku nad Nisou, je ženatý a má tři dcery.